Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Dívka, která se zhroutila pod tíhou vlastního života

29. 11. 2009 16:34:00
Auguste Rodin vymodeloval v roce 1881 sochu karyatidy, která nezvládla životní úkol, který jí byl dán. Ne každý zvládne to, co měl udělat. Přesto paradoxně občas ti, kteří selžou, dosáhnou větších vítězství než ti, kteří veřejně slaví jeden úspěch za druhým.

Karyatidy jsou ženské sochy, které nesou budovu nebo jiný stavební prvek, jak se můžete podívat níže.

Článek pokračuje pod fotografií

Karyatidy v Athénách

Nejlepší meditaci na toto téma sepsal Robert A. Heinlein v románu Cizinec v cizí zemi. Protože bych to nesepsal lepé, nechám vysvětlit hloubku této sochy jeho:

Karyatida odlitá v bronzu v Tate Gallery

„Po tři tisíce let architekti staví budovy se sloupy ve tvaru ženských postav. Po celé té době přišel Rodin a upozornil všechny, že takové břemeno je pro dívku příliš těžké. Neřekl, „Heleďte, vy chytráci, když už tam musíte mít postavu, dejte tam svalnatého mužského.“

Ne, on jim to předvedl. Tato ubohá malá karyatida se pod svým břemenem zhroutila. Je to poctivé děvče – stačí se jí podívat do tváře. Seriózní, nešťastná ze svého selhání, nikoho neobviňuje – dokonce ani bohy -, a stále se pokouší svůj náklad znovu vzepřít, přestože ji drtí k zemi.

Znamená však víc než jen kvalitní umění, které poukazuje na umění špatné; ztělesňuje také každou ženu, která si vzala na svá bedra větší náklad, než může unést. Ale nejen ženu – ten symbol znamená každého muže i ženu, kteří se prolopotili životem a bez reptání dřeli, než byli rozdrceni svým břemenem. Znamená odvahu, Bene, a taky vítězství.“

„Vítězství?“

Vítězství poražených, a to je nejvyšší vítězství, jakého lze dosáhnout. Ta dívka se nevzdala, Bene; stále se snaží ten kámen zvednout, přestože ji už rozdrtil. Ona je otcem, který chodí do práce, zatímco mu rakovina pohlcuje útroby, aby mohl domů přinést ještě další výplatu. Ona je dvanáctileté dítě, které se snaží stát se matkou svým bratrům a sestrám, protože jejich máma odešla na nebesa. Ona je operátorkou v centrále, která zůstává na svém místě, přestože ji kouř a oheň uzavírá cestu k úniku.

Ona je všemi těmi neznámými hrdiny, kteří nezvládli svůj úkol, ale do poslední chvíle se o to nepřestali pokoušet. Pojď. Až půjdeš kolem ní, zasalutuj a pak se pojď podívat na mou Malou mořskou vílu.“

K soše Malé mořské víly se snad dostaneme někdy příště.

Robert Němec

Chcete si číst další povídky a mikropříběhy? Přidejte si můj profil mezi své Přátele na Facebooku a sledujte robertnemec.blog.idnes.cz.

První foto: Thermos at Wikipedia.org, distribuováno pod licencí Share Alike 2.5 Generic

Druhé foto: Tate Gallery, London

Autor: Robert Němec | neděle 29.11.2009 16:34 | karma článku: 20.69 | přečteno: 5951x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Kultura

Karel Sýkora

Antiqui scriptores dominibus suis

If you want to visit the beauties of Campania (Pompeii, Herculaneum, Naples, Paestum, etc.) and Latium (Rome, Ostia, etc.), we offer you an exciting tour through history.

28.3.2017 v 7:04 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 58 |

Dana Šumová

Šťastnou cestu Věruško

do toho lepšího světa, kde jsou na sebe lidi slušní, sály plné nadšeného publika a s pořádným rockovým cítěním, skvělé kapely a plno kamarádů, co znáš...

27.3.2017 v 17:12 | Karma článku: 26.81 | Přečteno: 634 | Diskuse

Peter Krivda

Potulky XXVII - Drevená prenádhernosť na východe I.

Asi sme si vysnívali rozprávku, ktorú sme si veľmi želali, lebo sa uskutočnila. Všetky rozprávky sú, či boli skutočné príbehy, lebo ľudia, ktorí ich zažívali vedeli prenádherne snívať.

27.3.2017 v 15:10 | Karma článku: 4.82 | Přečteno: 86 | Diskuse

Karel Sýkora

Kázání Dalimila Staňka na téma „Poslání církve“ ze série kázání „Bůh a Jeho církev“

Olomoucký sbor Církve bratrské je různorodá skupina křesťanů. Společně se křesťané v tomto sboru zavázali následovat Pána Ježíše Krista, a to láskou a pomocí všem bližním, a sdílením dobré zprávy evangelia.

27.3.2017 v 9:41 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 53 |

Jana Hochmannová

Někdy je mi smutno z toho, co už není a nebude...

Lesy,lesy, lesy, lesy, lesy, lesy,lesy,lesy,lesy,lesy,lesy,lesy,lesy,lesy,lesy, nejsou, mizí, mizí, mizí,mizí,mizí,mizí,mizí, jsme si cizí, cizejší, cizí,.... ztrácíme svou vizi...

27.3.2017 v 7:50 | Karma článku: 5.67 | Přečteno: 169 |
Počet článků 8 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 8548
Jsem ředitel internetové agentury RobertNemec.com a marketingové agentury Němec Marketing. Miluji umění a krásu ve všech podobách, stejně jako cestování, přírodu a aktivní sport. Nebojím se říkat nepříjemné věci.

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.