Stále plakala a bylo vidět, že je opravdu nešťastná. Posadil jsem se vedle ní. Na první pohled „sociální případ“, možná bezdomovkyně. Ale i oni jsou lidé – a pokud je to jenom trochu v našich silách, měli bychom jim pomoci.
„Pomůžete mi?“ dotázala se mě znova. „Nemohu vám nic slíbit, ale řekněte, jak bych vám mohl pomoci,“ opakoval jsem.
„Potřebovala bych dvacet korun na chleba,“ vypadlo z ní po chvíli. V 99 % případů jsem proti dávání peněz bezdomovcům. Použijí peníze na alkohol, což je jenom ničí. Navíc zneužívají dobroty jiných a neučí se pracovat, stejně jako dalším sociálním návykům.
Vždyť i v bibli se píše: „Když prokazuješ dobro, uvaž, komu je prokazuješ... Pokornému prokazuj dobro, ale svévolníkovi nic nedávej, odepři mu i jeho chléb a nic mu nedávej, aby tak nad tebou nezískal vládu. Postihlo by tě dvojnásobné zlo za všechno dobré, co bys mu byl prokázal.“
Ale občas musíme zariskovat. Riskujeme ve větších věcech a co je to dvacet korun? A kdo jsem já, abych soudil lidi? Vyhodnotil jsem stav, odhadl jsem, že není klasická bezdomovkyně potřebující alkohol, zariskoval a peníze jí dal.
Úplně se jí rozzářily oči. Něco takového jsem už strašně dlouho neviděl: „Mockrát vám děkuji. Jsem vám neskutečně vděčná.“ Co dokáže dvacet korun! Ta paní měla větší radost než jiný, když mu věnujete neskutečně více.
Ještě byla skleslá, že Tesco je už zavřené. Poradil jsem jí, kde je večerka. „Ale tam to bude drahé, ne?“ Navrhl jsem jí, ať si nyní koupí dva rohlíky a chleba ráno.
Začal jsem si s ní povídat. Pro tyto lidi je občas více to, že se mohou někomu svěřit a vypovídat se, že jim někdo naslouchá. Povídala mi, jak jí opustil syn. Že mohl být zedníkem nebo pracovat v továrně. Za každou lidskou tragédií se obvykle skrývá smutný příběh.
Bylo mi zima a chtěl jsem se již vyspat, takže jsem se rozloučil. Bylo jí smutno, že odcházím. Ale stále mi mnohokráte děkovala.
Cestou domů jsem stále přemýšlel, jak málo někomu stačí ke štěstí. Jak jsme občas nároční.
A jak moc můžeme pomoci svým blízkým, rodičům, prarodičům a dalším okolo nás, když jim věnujeme jenom trochu své pozornosti, nasloucháme jim a popovídáme si s nimi.
Robert Němec